Ty a já

9. ledna 2017 v 16:54 | Kvinna
Vyšli spolu z budovy, když on se najednou zastavil. Ona udělala totéž, postavila se naproti němu a zadívala se do jeho sytě modrých očí. Jejímu pohledu neuhýbal, spíše naopak, vychutnával si ho a snažil se si ho dopodrobna zapamatovat. Chtěl si pamatovat naprosto vše, co jí patřilo. Její hnědé oči chráněné dlouhými řasami, okousané srdcovité rty, akné, neustále rozcuchané vlasy, drobné šperky od její babičky, rovné zuby s předkusem vytvářející nejkrásnější úsměv na Zemi, její kouzelný smích.

"Děje se něco?" ptala se ho.

Zavrtěl hlavou.

Zafoukal vítr a uvolnil z jejího drdolu pramínek vlasů. Chytil ji za ruku a přitáhl ji blíž k sobě. Neposedný pramínek schoval za ucho a mezitím jí stále jemně svíral dlaň. Svou ruku posunul od pramínku na její tvář, kde se rozhodl zůstat. Nijak se nebránila, zavřela oči a užívala si tu chvíli. On byl jediný člověk, který se jí směl dotýkat.

"Přál bych si, aby to tak bylo navždy," řekl polohlasem.

Vzala jeho dlaně do svých a sklopila zrak. Chtěla se mu svěřit, co k němu cítí, že by si to také přála, ale k čemu by to bylo? On to ví a jejich situaci by to stejně nijak neovlivnilo. Přitiskla se k němu a obtočila si kolem něj ruce. On ji jednou rukou obejmul v pase, druhou položil na její záda a bradu si opřel o vršek její hlavy.

"Slyšíš to?" zeptala se ho.

"Co myslíš?"

Odtáhla se od něj, vzala jeho dlaň a přiložila ji na svůj hrudník. Ucítil její silně bijící srdce.

"Bije pro Tebe."
 

Všechno nejlepší

30. prosince 2016 v 13:40 | Kvinna
Vzpomínám si, jak jste mě učila jezdit na kole. Bylo mi nejspíš sedm nebo osm let. Nechtěla jsem se to učit, připadalo mi to nebezpečné a příliš riskantní. Kdo by mohl vymyslet něco tak nestabilního? A proč tomu nedal čtyři kola? Avšak vzhledem k tomu, že jsem byla jediná v naší třídě, kdo to ještě neuměl, nechala jsem se přemluvit, abych to zkusila.

Pamatuji si, že ten den krásně svítilo slunce. Vyšly jsme z domu a šly až dolů pod kopec, jelikož na tom našem kopci by se mi jezdilo opravdu špatně. No, ne špatně, ale spíš příliš rychle.

Nejistě jsem si sedla na kolo, Vy jste mi držela sedlo a několik minut jste za mnou při jízdě utíkala. Ani jsem se tolik nebála, protože, no, byla jste tam se mnou. Vždy jste mě dokázala uklidnit. Stačilo, abyste mě objala a vše najednou bylo lepší.

Jenže potom jsem si všimla, že mě už nedržíte. Nevím, jak dlouho jsem už jela sama, ale z toho šoku jsem zkrátka spadla. Ihned jste ke mně přiběhla a začala mě uklidňovat, že to určitě nic není.

Ještě nějaký čas jsme tam strávily a potom jsme se rozhodly vrátit domů, kde jsem při převlékání zjistila, že od toho prvního pádu mám celé zkrvavělé koleno. Ani mě to nebolelo, ale vyděšeně jsem vykřikla. Ránu jste mi vyčistila, obvázala a nechala mě zbytek dne ležet na pohovce při sledování televize.

Z kola jsem ve svém životě spadla ještě mockrát, prakticky skoro pokaždé, kdy jsem se na něj posadila, ale ten první pád, ten byl nejspíš jediný, při kterém jsem se smála.

Děkuji Vám, maminko.

Všechno bude dobré

17. listopadu 2016 v 16:48 | Kvinna
Stále si pamatuji Tvá poslední slova.

Uplakaná jsem seděla na lavičce před naší školou a čekala na Tebe. Tys najednou vyšel a hned jsi zamířil ke mně. Věděl jsi, co se stalo. Dlouho jsme tam pouze seděli a nic neříkali. Držel jsi mě za ruku a jemně mi po dlani přejížděl palcem.

"To bude dobrý," ujišťoval jsi mě.

Já se na Tebe podívala a poprvé za poslední tři týdny se usmála. Věřila jsem Ti. Tehdy to bylo poprvé, co jsi mi lhal. Vím, že jsi to věděl. Tys věděl vždy všechno.

Ale i přesto jsem Ti neskonale vděčná. Děkuji, že jsi mi tehdy neřekl pravdu, protože by mě to zabilo.

Nic není dobré. Nejsi tu Ty.

Ale je čas jít. Už dávno jsem Ti měla dát sbohem, ale nechtěla jsem si přiznat pravdu. Nechtěla jsem uvěřit tomu, že všechny naše sny a vše, co jsme plánovali, se najednou rozplynulo. Zasekla jsem se a odmítala si to přiznat. Bohužel však přišel čas vyrůst.

Je to bolestivé, ale zvládnu to, protože Ty tu možná už nejsi, ale vzpomínky na Tebe mi navždy zůstanou. A to, co jsem k Tobě cítila, budu cítit i dál. Snad se jednou znovu setkáme a já Ti budu moct tohle všechno říct. Budu Ti vyprávět o všem, čím si procházím, čím si teprve projdu a Ty na mě budeš hrdý, jak silná jsem byla. Budeme spolu a já konečně budu šťastná tak, jak jsi vždy chtěl, abych byla.
 


Poslední polibek

4. srpna 2016 v 14:24 | Kvinna
Bylo okolo jedné hodiny ráno a já stála před zrezlou branou místního hřbitova s bílou růží v levé ruce. Naposledy jsem se ujistila, že mě nikdo nesledoval a zkusila vzít za kliku. Brána trochu zavrzala, ale byla odemknutá. Vstoupila jsem a znovu ji za sebou zavřela.

Kolem mě byla tma a sotva jsem rozeznávala obrysy hrobů, natož abych dovedla přečíst jejich nápisy. Já však tamtudy šla již tolikrát, že jsem přesně věděla, kam mám jít. Došla jsem k jeho hrobu a spatřila před ním mužskou postavu. Nepotřebovala jsem mu ani vidět do obličeje, či slyšet jeho hlas, abych poznala, o koho se jedná. Jeho bych poznala naprosto kdekoliv.

Přistoupila jsem blíž a položila svou růži na hrob vedle té jeho rudé. Stoupla jsem si co nejblíže k němu a zaposlouchala se do jeho hlasitého dechu, který mě dříve tak uklidňoval. Neznám nikoho, kdo by dýchal tak hlasitě.

"Co tu děláš?" zeptala jsem se. Vím, že to byla hloupá otázka, byl tam ze stejného důvodu jako já, ale v tu chvíli jsem zkrátka potřebovala slyšet jeho hlas. On mě místo odpovědi chytil za ruku a propletl si své prsty s mými. Přišlo mi, že jsme tam takhle stáli hodiny a já si přála ten okamžik stopnout a už nikdy ho nenechat odejít. Svou šanci jsem však již dávno propásla.

Naklonil se ke mně a věnoval mi polibek na tvář. Podívala jsem se na něj a naše pohledy se tu noc poprvé střetly. V jeho očích jsem na chvíli zahlédla tu jiskru, se kterou jsem se dříve tak často shledávala a přála si, abych mohla vše vrátit zpět a začít znovu.

"Sbohem," zašeptal, pustil mou ruku a začal se ode mě pomalu vzdalovat. Chtěla jsem ho zastavit. Tolik jsem mu toho chtěla říct, ale můj hlas mi to nedovolil. A tak jsem jen dál sledovala, jak se v té tmě ztrácí a nechala ho jít.

Příliš krásná

26. července 2016 v 23:19 | Kvinna
Nikdy jsem Tě nežádala, abys se mnou byla. Nechtěla jsem po Tobě, abys mi svěřovala své pocity, zážitky nebo tajemství. Ty jsi však nikdy nezaváhala a vždy mi věřila. Zatímco mi ostatní ubližovali, smáli se mi a pomlouvali mě, Ty ses chovala jako bys je ani neviděla.

Vlastně myslím, že Ty jsi je doopravdy neviděla. Jsi příliš chytrá na to, abys věřila nějakým lžím a výmyslům. Pravdou je, že Ty jsi pro tento svět až příliš krásná. Nedokážeš nenávidět, nedokážeš chybovat, nedokážeš nečinně přihlížet vážnému problému.

Jsi můj strážný anděl. Jsi se mnou již od samého začátku a vím, že u mého konce budeš také. Přijdeš ke mně, políbíš mě na tvář a povíš mi: "Já Ti to říkala."

"Měla jsem Ti věřit," odpovím a naposledy se usměji. Z celého světa mi nejvíce bude chybět Tvůj úžasný hlas, který jsem slýchávala za dveřmi koupelny, když ses sprchovala, kterým ses se mnou smála mým nepovedeným vtipům, kterým jsi společně se mnou plakala, utěšovala mne, a kterým jsi mi dávala své moudré rady. Rady, které jsem nikdy neposlechla a jen jsem nad nimi mávla rukou.

Měla jsem Tě poslouchat. Můj život by vypadal úplně jinak, kdybych tak učinila, ale má tvrdohlavost a pýcha mi to nedovolily. Až však má duše opravdu odejde na věčnost, odejdu z tohoto světa v pokoji, neboť mně stačilo pouze to, že jsi v mém životě byla Ty.

V dobrém i zlém

24. července 2016 v 22:36 | Kvinna
Nesnáším Tě. Nesnáším Tě za to, co jsi mi provedl. Ale ještě více Tě nesnáším za ty věci, které jsi neudělal.

Nesnáším ty Tvé překrásné oči, které mi přináší klid a pokoj. Nesnáším Tvůj pohled, kterým se snažíš zachytit ten můj a přijít na to, na co zrovna myslím. Nesnáším Tvůj úsměv a smích, kterými mi denodenně zlepšuješ náladu, naplňuješ mě optimismem a nadějí na lepší den. Nesnáším Tvůj hlas, díky kterému Tě nedokážu přestat poslouchat. Nesnáším Tvé rty, nad jejichž chutí musím stále myslet a nedají mi v noci spát. Nesnáším Tvé vlasy, které si upravuješ jen při možnosti střetnutí se mnou. Nesnáším, že jsi mnohem vyšší než já. Nesnáším Tvůj sportovní styl oblékání a tu Tvou jedinou košili, která Ti tak sluší. Nesnáším Tvou rychlou chůzi, které mnohdy nestačím. Nenáším to, že se přátelíš s tak atraktivními dívkami Tvého věku. Nesnáším to, že jsi o dva roky starší. Nesnáším, jak si nesmírně roztomile hraješ s malými dětmi. Nesnáším Tvou inteligenci, soutěživost, a že mě většinou ve všem porazíš. Nesnáším Tvé názory na politiku, které se neshodují s těmi mými. Nesnáším, že jsi stejného vyznání jako já, díky čemuž jsem Tě potkala. Nesnáším, že nedokážu odhadnout, jestli ke mně něco cítíš.

Ale nejvíc nesnáším sama sebe za to, jak šťastná s Tebou jsem, a že bez Tebe už nechci a ani nedokáži žít dál.

Výš než kdy jindy

9. července 2016 v 11:40 | Kvinna
Bosa stojím na ledové skále a mé prsty se letmo dotýkají kmene jehličnanu. Mezitím, co si vítr pohrává s mými tmavými kadeřemi, já zhluboka vdechuji čerstvý vzduch. A přestože bych mohla být ve vteřině mrtvá, nikdy předtím jsem se necítila živější.

Shlédnu ze skály dolů. Když se člověk dostane tak vysoko, vše mu najednou připadá drobné. Všechny nesváry a problémy se zdají být zbytečné a Vy konečně pochopíte, co od Vás život očekává.

Zvednu hlavu a snažím se pohlédnout do dálky. Díky mlze však nevidím a dostávám strach. Nevím, co se v ní skrývá. Možná budou převládat dobré věci, možná ty špatné, ale díky Tobě jsem konečně připravená riskovat.

Zavřu oči a uslyším Tvůj hlas. Našeptává mi, ať se nebojím a udělám krok dopředu. Jsem si jistá, že Ty mě chytíš. Jak to vím? Nuže, to prozatím zůstane mým tajemstvím.

Můj kříž

15. června 2016 v 16:59 | Kvinna
Celý svět se zhroutil. A já tu zůstala sama. Vše na mě dopadá a sráží mě k zemi, ze které se nedokážu sama zvednout. Jenže tu není již nikdo, kdo by mi pomohl. Ležím na hromadě svého zármutku, vzteku a trápení. Snažím se pohnout, ale vše mě stahuje dolů a já postrádám sílu.

Byla jsem vždy tak slabá? Nejspíš ano. Nikdy jsem neměla možnost to zjistit. Nuže, nyní to vím. Znám pravdu, ale není lehké si ji přiznat. Zkalamala jsem. Úplně všechny. Včetně sebe.

Řekni, Otče, proč sis mě vybral za svou mučednici? Říkali mi, že to bude dobré, že to jednou překonám. Dnes už vím, že se mýlili. Mířím se svým křížem přímo na Golgotu, kde mě čeká stejný osud jako Tvého Syna.

Byl to Tvůj plán již od samého začátku? Rozhodnul ses ještě před mým narozením? Měla jsem vůbec možnost volby?

Jsem unavená. Toužím po odpočinku, ale mám strach. Nejsem si však jistá, zda se více bojím, že své oči již neotevřu, či že se znovu probudím.

Bez Tebe

13. června 2016 v 19:31 | Kvinna
Milovala Tě. Milovala Tvůj úsměch, smysl pro humor, intelekt. Úplně nejvíce milovala Tvé světle modré oči. Při Vašem prvním setkání byla naprosto na dně. Doslova umírala, ale Ty jsi ji zachránil. A od té doby Ti věřila jako ještě nikomu předtím. Chtěla s Tebou vyrůst, být matkou Tvých dětí a spokojeně společně zestárnout. Ničeho z toho se však již nedočká.

Něco mezi Vámi již od počátku bylo. Něco jako pouto, které se vytvořilo, když se Vaše pohledy poprvé střetly. Všichni v okolí si toho byli vědomi. Proč ne Vy? Nebyla to žádná dětská zamilovanost, nýbrž pravá láska.

Nikdy jsi nic neřekl. Už nikdy nebudeš mít možnost něco říct. A nikdy si ani nevyslechneš, co si o Tobě myslím já či ona. Stál jsi vůbec o to? Kdybys věděl, že Tvé city opětuje, nikdy by ses takhle nerozhodnul. Jsem si jistá. Ona Ti to však nikdy neřekla. Bála se. Chtěla to říct, ale čekala moc dlouho. Teď je už moc pozdě.

Zmizel jsi a ona čekala. Nevěděla, že Ty se již vrátit nemůžeš, že ses vydal na dlouhou cestu bez zpětné jízdenky. Vydala se za Tebou, jenže se ztratila. A nikdy se už nevrátila. Váš společný příběh skončil ještě před tím, než ho někdo začal psát.

Přišla jsem o Vás oba a nevím, zda mám cítit smutek, vztek, či pouze vzpomínat a jít dál. Mysleli jste si, že jste se potkali ve špatnou chvíli, na špatném místě, ale mýlili jste se. Den, kdy jste se potkali, byl ten jediný správný.

Kam dál