Srpen 2016

Poslední polibek

4. srpna 2016 v 14:24 | Kvinna
Bylo okolo jedné hodiny ráno a já stála před zrezlou branou místního hřbitova s bílou růží v levé ruce. Naposledy jsem se ujistila, že mě nikdo nesledoval a zkusila vzít za kliku. Brána trochu zavrzala, ale byla odemknutá. Vstoupila jsem a znovu ji za sebou zavřela.

Kolem mě byla tma a sotva jsem rozeznávala obrysy hrobů, natož abych dovedla přečíst jejich nápisy. Já však tamtudy šla již tolikrát, že jsem přesně věděla, kam mám jít. Došla jsem k jeho hrobu a spatřila před ním mužskou postavu. Nepotřebovala jsem mu ani vidět do obličeje, či slyšet jeho hlas, abych poznala, o koho se jedná. Jeho bych poznala naprosto kdekoliv.

Přistoupila jsem blíž a položila svou růži na hrob vedle té jeho rudé. Stoupla jsem si co nejblíže k němu a zaposlouchala se do jeho hlasitého dechu, který mě dříve tak uklidňoval. Neznám nikoho, kdo by dýchal tak hlasitě.

"Co tu děláš?" zeptala jsem se. Vím, že to byla hloupá otázka, byl tam ze stejného důvodu jako já, ale v tu chvíli jsem zkrátka potřebovala slyšet jeho hlas. On mě místo odpovědi chytil za ruku a propletl si své prsty s mými. Přišlo mi, že jsme tam takhle stáli hodiny a já si přála ten okamžik stopnout a už nikdy ho nenechat odejít. Svou šanci jsem však již dávno propásla.

Naklonil se ke mně a věnoval mi polibek na tvář. Podívala jsem se na něj a naše pohledy se tu noc poprvé střetly. V jeho očích jsem na chvíli zahlédla tu jiskru, se kterou jsem se dříve tak často shledávala a přála si, abych mohla vše vrátit zpět a začít znovu.

"Sbohem," zašeptal, pustil mou ruku a začal se ode mě pomalu vzdalovat. Chtěla jsem ho zastavit. Tolik jsem mu toho chtěla říct, ale můj hlas mi to nedovolil. A tak jsem jen dál sledovala, jak se v té tmě ztrácí a nechala ho jít.