Všechno nejlepší

30. prosince 2016 v 13:40 | Kvinna
Vzpomínám si, jak jste mě učila jezdit na kole. Bylo mi nejspíš sedm nebo osm let. Nechtěla jsem se to učit, připadalo mi to nebezpečné a příliš riskantní. Kdo by mohl vymyslet něco tak nestabilního? A proč tomu nedal čtyři kola? Avšak vzhledem k tomu, že jsem byla jediná v naší třídě, kdo to ještě neuměl, nechala jsem se přemluvit, abych to zkusila.

Pamatuji si, že ten den krásně svítilo slunce. Vyšly jsme z domu a šly až dolů pod kopec, jelikož na tom našem kopci by se mi jezdilo opravdu špatně. No, ne špatně, ale spíš příliš rychle.

Nejistě jsem si sedla na kolo, Vy jste mi držela sedlo a několik minut jste za mnou při jízdě utíkala. Ani jsem se tolik nebála, protože, no, byla jste tam se mnou. Vždy jste mě dokázala uklidnit. Stačilo, abyste mě objala a vše najednou bylo lepší.

Jenže potom jsem si všimla, že mě už nedržíte. Nevím, jak dlouho jsem už jela sama, ale z toho šoku jsem zkrátka spadla. Ihned jste ke mně přiběhla a začala mě uklidňovat, že to určitě nic není.

Ještě nějaký čas jsme tam strávily a potom jsme se rozhodly vrátit domů, kde jsem při převlékání zjistila, že od toho prvního pádu mám celé zkrvavělé koleno. Ani mě to nebolelo, ale vyděšeně jsem vykřikla. Ránu jste mi vyčistila, obvázala a nechala mě zbytek dne ležet na pohovce při sledování televize.

Z kola jsem ve svém životě spadla ještě mockrát, prakticky skoro pokaždé, kdy jsem se na něj posadila, ale ten první pád, ten byl nejspíš jediný, při kterém jsem se smála.

Děkuji Vám, maminko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama